Peklo v Ostravě: skutečný příběh za thrillerem Sad kostí

Když jsem sbíral materiály pro svůj chystaný thriller Sad kostí, ponořil jsem se hluboko do historie poválečné Ostravy. Květen 1945. Konec války, pro mnohé euforie z nabyté svobody. Jenže pro jiné se peklo teprve otevíralo. Narazil jsem tehdy na příběh internačního tábora Hanke a bylo to tak silné, že jsem se rozhodl celý děj postavit kolem toho, co se tam v těch osudových dnech dělo.

Spravedlivá pomsta, nebo sadismus?

Tábor Hanke vznikl kolem 10. května 1945 v prostorách bývalé zasilatelské firmy na Nádražní ulici, přímo v centru Moravské Ostravy. Oficiálně byl určen pro osoby německé národnosti a kolaboranty. Místo řádného vyšetřování a soudu se však toto středisko pod vedením správce Emila Martínka proměnilo v dějiště nepředstavitelného a čirého sadismu, kde během pouhého jednoho měsíce zemřelo odhadem 231 lidí.

Když se začtete do dochovaných vyšetřovacích spisů, je to doslova hororová literatura. K provádění exekucí a mučení využívalo velení tábora paradoxně i jednoho ze samotných vězňů, Heinricha Glosse, který si v roli kata doslova liboval.

Lidé zde byli ve velkém věšeni na improvizovaných šibenicích ze záchodových trubek, přičemž přeživší (někdy i invalidé) byli následně utloukáni kladivem. Došlo dokonce i k nelidským pokusům o popravy elektrickým proudem, při nichž oběti pouze nekonečně dlouho trpěly než je bachaři dobili.

Specifickou kapitolou byly orgie, kdy vedení tábora nutilo vězně k hromadným souložím, během nichž nebo po jejich skončení je nejprve nutili ubíjet se navzájem a nakonec dobíjeli ty, kteří po tom všem zůstali naživu. Po smrti, a někdy i zaživa, pak obětem trhali zlaté zuby, které si nechávali.

Jedna věc je spravedlivá pomsta. Něco úplně jiného je to, co se dělo v táboře Hanke.

Zločiny bez trestu

Aby vedení nějak vysvětlilo narůstající počet mrtvých, zinscenovalo 5. června 1945 falešnou vzpouru. Gloss na Martínkův příkaz začal v jedné z cel křičet a provokovat ostatní vězně, načež Martínek rozrazil dveře a začal do nicnetušících a neozbrojených lidí pálit z automatu. Dobový tisk tehdy informoval o 72 Němcích zastřelených při vzpouře, ve skutečnosti šlo o chladnokrevnou vraždu 21 osob, jejímž jediným cílem bylo zlegalizovat desítky předchozích utajených poprav.

Zdaleka navíc nešlo jen o fanatické nacisty. O život zde přišel i Čech František Šedina, který žil v domku na nádvoří tábora. Jeho manželka byla opakovaně znásilňována a on sám byl zavražděn pravděpodobně proto, že o hrůzách páchaných v táboře věděl příliš mnoho.

I když byla táborová stráž nakonec v polovině června odvolána a v roce 1947 začalo celou věc řešit parlamentní vyšetřování, skutečné spravedlnosti nebylo nikdy učiněno zadost. Vrazi a sadisté vyvázli bez trestu. Ochránil je totiž kontroverzní zákon z roku 1946, který zaručoval beztrestnost pro činy spáchané do října 1945, pokud směřovaly ke spravedlivé odplatě za činy okupantů.

Nikdo samozřejmě nezpochybňuje hrůzy, které nacisté páchali na českém národě. Otázkou ale je, jestli dávají legitimu k vytvoření vražedného BDSM salonu, kde se parta sadistů ukájí na stovkách civilistů. Na to si musíte odpovědět každý sám.

Sad kostí a tábor Hanke

Právě toto hrůzné místo, nasáklé krví, ututlanými zločiny a nespravedlností, se stalo jedním ze základních kamenů mého nového thrilleru Sad kostí.

Kniha se sice odehrává v současnosti, ale tyto staré, polozapomenuté vraždy z roku 1945 dávají hlavním postavám klíčová vodítka k rozpletení celého případu. Velmi brzy totiž zjistí, že se v řádění dozorců někdo rozhodl pokračovat i v současnosti. Někdo, kdo věří, že staré účty ještě nebyly srovnány.

Historie zkrátka není jen černobílá a občas je potřeba otevírat i ty nejtemnější kapitoly, o kterých se dlouhá léta muselo mlčet.

Budu moc rád, když si Sad kostí přečtete. Je to napínavý thriller, ale i připomínka toho, jak strašně tenká dokáže být hranice mezi spravedlností a barbarstvím. A jak snadno se dá historie zneužít k vlastním cílům.